Brněnská přehrada a okolí
průvodce kouzelnými místy

Zazděná paní na hradě Veveří

      Kdysi dávno se stalo, že k jedné brněnské stavbě přijel černý kočár a z něho vystoupil jakýsi vznešený pán v širokém klobouku a vyhrnutým límcem, že mu do tváře nebylo vidět. Šel rovnou za dohlížitelem, dal mu několik zlaťáků a slušně se ptal:
      "Mám jednu prosbu! Můžete mně doporučit nějakého spolehlivého zedníka, co by mně udělal malou správku v domě? Dobře mu zaplatím."
      Mistr mu jednoho vybral, ať jede s ním. Zedník se v duchu těšil na pěknou odměnu. Pán ho zavedl ke kočáru, a jak usedli, hned zakryl okna záclonkami a koně s nimi tryskem vyrazili. Zedníka napadlo, že si ho neznámý pán asi najal na zazdívání peněz a nevšímal si, jakým směrem jedou.
      Konečně dojeli na místo. ale než vystoupili, pán mu zavázal šátkem oči, vyvedl ho ven a vodil ho v nějakém cizím domě po schodech nahoru a dolů, z jedné chodby do druhé nejrůznějšími směry. Najednou se zastavili a pán mu strhl šátek z očí.
      Zedník se rozhlédl kolem sebe - a obešla ho hrůza! Stál v temné komnatě, v ní stál pokrytý stůl, na něm kříž a dvě svíce. Zedníka napadlo: bože, co to jen znamená? Cizí pán si sdělal klobouk z hlavy a řekl:
      "Teď přísahej na tomto místě, že všecko, co v tomto domě uvidíš a uslyšíš, nikomu na světě nevyzradíš."
      Zedník se upřímně polekal. Pak ho znovu napadlo, že ho objednali k zazdívání peněz, jak se to v těch časech dělávalo. Ale v příští chvíli poznal, že jde o něco jiného. Do světnice vběhla krásná mladá paní, klekla si před ním a se sepjatýma rukama ho prosila:
      "Nepřísahej, prosím tě, nepřísahej!"
      Cizí pán ji chytil za ruce a vlekl ji z jizby ven. Pak za ní zamkl dveře, vytáhl zpod pláště pistoli a řekl mu:
      "Rozmysli si to dobře! Buď budeš přísahat a uděláš všecko, co ti poručím - anebo už odtud živý nevyjdeš."
      Zedník si vzpomněl na ženu a děti, ale přece jen pána prosil, ať ho odtud propustí.
      "Slyšel jsi, co jsem ti řekl, a můžeš si vybrat. Podruhé ti to říkat nebudu."
      Zedník poznal, že by odtud živý nevyšel. Tak odříkal přísahu, pán ho vzal za ruku a řekl mu:
      "Teď pojď za mnou!"
      Zavázal mu znova oči a zavedl ho do jiné síně, kde byl ve zdi hluboký výklenek. V něm stála spoutaná tas mladá paní a zedník ji musel zazdívat; ta paní prý usedavě plakala a její slzy mu padaly na ruce a on plakal s ní. Ale pak ho napadlo, jak by jí přece jen pomohl! V jedné chvíli jí dal mrknutím oka znamení, že jednu cihlu nechá jen tak volně vloženou, aby se mohla uvolnit loktem - a že se neudusí.
      Když to bylo, pán mu zase zavázal oči, zavedl ho do kočáru a jeli zpátky.
      Jezdili s ním dlouho sem a tam. Pán na něj pořád dával pozor, ale v jedné chvíli se zedníkovi podařilo vyhlédnout zastřeným oknem. Poznal, že jedou hustými lesy, a podle směru hádal, že by to mohlo být někde v okolí Veverské Bítýšky a hradu Veveří. Konečně kočár zastavil. Byl už pozdní večer. Pán zedníka vystrčil ven z kočáru, hodil za ním měšec dukátů a zavolal za ním:
      "To máš za svou práci. Ale pamatuj si na svou přísahu!"
      Kočár tryskem odjel a zedník se rozhlédl - stál právě před staveništěm, odkud ráno vyjel. Utíkal za vozem ruce vzhůru, ale ze už byl vprachu.
      Zedník byl poctivý člověk a ještě nikdy daný slib neporušil. Ale má vynucená přísaha větší cenu než lidský život?
      Když si všecko rozmyslel, vzbouřil lidi a stráže a všichni se vydali hledat to místo, kde se věc udála. Hledali bez oddychu celou noc, až se dostali k hradu Veveří a tam zedník volal:
      "Tady bo to mohlo být, ty schůdky určitě poznávám!"
      Vnikli do hradu, dlouho hledali, než našli onu komnatu a v ní čerstvě vyzděnou stěnu.
      "To je má vlastní práce," vykřikl zedník.
      Mladou krásnou paní našli ještě živou, ta volně položená cihla jí zachránila život. To se ví, vytáhli jí z jejího vězení polomrtvou hrůzou.
      Ale měl ten zedník šťastný nápad.

Text byl stáhnut z oficiálních stránek Vev. Bítýšky (www.obecveverskabityska.cz).